Dva jarní muzikály pro děti, o dětech, s dětmi

Zdroj: Právo, 2000
Naskenovaná verze článku: Dva jarní muzikály pro děti, o dětech, s dětmi (JPEG, 6704×3280, 3.1 MB)

Radmila Hrdinová

V rozmezí tří květnových dnů měly Praze premiéru dva původní muzikály určené především dětem. První z nich, Pinokio, vznikl jako společný projekt loutkového Divadla Drak Hradce Králové, Original Cirkusu Berousek a Katedry alternativního loutkového divadla pražské DAMU, kde učí umělecký šéf hradeckého Draku Josef Krofta, otec myšlenky scénáře cirkusového muzikálu i sy-a Jakuba, absolventa KLAMU, nímž se podílí na režii Pinokia.

Pinokio v cirkuse

Panáček Pinokio-Dřevánek, hrdina dětské knížky Carla Collodiho Pinocchiova dobrodružství a protagonista někdejší slavné inscenace hradeckého Draku, křehká loutka kluka, který se rozkoukává v nelítostném světě dospělých, má budit – a v řadě momentů také budí – přirozený soucit a sympatie, zvláště když jej autoři nechají projít řadou nebezpečí: Pinokio létá balónem, skáče salto smrti, za pomoci cirkusových „rodičů“, klauna Gepetta a krásné Angeliny, svádí boj s hamižným krutým Principálem.

Záměr spojit kouzlo cirkusu imaginací loutkového divadla muzikálovém balení ale vychází jen napůl. První důvod spočívá v nepříliš dokonalém scénáři, který přílišným moralizováním na téma lidských hodnot malé publikum nudí a který je často pouhou sérií „oslích můstků“, spojujících jednotlivá čísla. Další zrada je v rozvržení a kvalitě cirkusových čísel, spočívajících v první polovině převážně na artistech nikoli špičkových výkonů, teprve ve druhé pak přivádí do manéže očekávanou zvířenu.

Problematické je i přenesení loutkářských kouzel do cirkusového prostoru: to, co má půvab a křehkost na malé scéně, ztrácí v manéži na účinnosti (kouzlení se světlem, projekcí a drapériemi ve stylu orientálního divadla). Přesto má Pinokio několik silných momentů. Patří k nim loutka klusající na živém poníku, úzkost o křehkou figurku, ztrácející se na hrazdě v kopuli cirkusu, i rošťáctví, vytvářející klukovské spojenectví mezi Pinokiem a klaunem Gepettem, na premiéře výborně ztělesněným hradeckým Václavem Poulem. Na premiéře také zazářila zpěvem Alena Antalová v roli Angeliny, zato David Matásek coby „zlý“ principál byl odsouzen k poněkud jednostrunnému výkonu.

Nazývat Pinokia muzikálem je trochu přehnané, spíše jde o cirkusovou revui s řadou písniček, v nichž se jazvkově hutné a obratné texty Jiřího Žáčka ne vždy pojí se spíše unylou hudbou Jana Jiráska. Výjimkou je jediný hit večera, písnička Každý kluk je takový, zatímco Cukr a bič je téměř doslovnou citací melodie kdysi populární ruské písně.

Berme Pinokia jako pokus o nový tvar, který má své klady i problémy. Spíše k těm druhým patří pro mne i „večerníčkovsky“ zprofanovaný projev Jiřiny Bohdalové, jež propůjčila Pinokiovi z nahrávky hlas. Cirkusová revue Pinokio si jistě své publikum najde. Jen je otázka, je-li jednotná cena 295 Kč (355 lóže) pro děti (od 5 let výše) i dospělé, řekněme pro čtyřčlennou rodinu, dneska vůbec únosná.

Rychlé šípy v rytmu dechovky

Druhým muzikálem pro děti – a dokonce hraným dětmi – jsou Rychlé šípy Jaroslava Foglara, které se dočkaly muzikálové premiéry dokonce v rámci letošního Pražského jara. V Divadle na Vinohradech je uvedla Dětská opera Praha, respektive její klukovská část.

Příběh o pátrání po osudech Jana Tleskače v tajemných Stínadlech je dostatečně známý, snad proto byl scénář Františka Zacharníka osekán inscenátory takřka na holé sdělení faktů, takže nezbyl prostor jak pro tajemství, tak nezbytný humor. Vše se děje rychle, až překotně, takže dochází – i vinou místy neobratné režie Lenky Hlaváčkové – k nechtěně komickým situacím, a to i na místech výsostně dramatických (pád ježka v kleci do „bezedné studny“ apod.).

Všichni klukovští herci, ať už typově výborně vybraná pětice Rychlých šípů, trojka Bratrstva Kočičí pracky nebo Vontové, jsou výborní, přirození v projevu a precizní ve zpěvu (včetně dosud nepřemutovavšího Rychlonožky). Jejich jevištní i pěveckou autentičnost je nutno ocenit o to víc, že hudba Evžena Zámečníka jim to nijak neusnadnila – na jedné straně zní říznou dechovkou v duchu někdejších prvomájových průvodů či tancovačky na Vlachovce, na druhé straně estrádní všehochutí z doby otců a dědů dnešních chlapců. Přesto všechno se muzikálu daří zprostředkovat poměrně dost z tajuplné atmosféry „foglarovek“ (i díky „dobové“ scénografii Leopolda Zemana a kostýmům Josefa Jelínka), z poselství přátelství, odvahy a touhy po cyranovsky čistém štítě. A to ve dnešní době korupcí, skandálů, tunelování a šikany stojí za ocenění.

Doufejme, že muzikál neskončí se dvěma reprízami na vinohradském jevišti a že nakažlivé nadšení, které se přelévalo do dětmi naplněného hlediště, najde pokračování i mimo rámec Pražského jara.